Co je teorie lžičky a jak pomáhá chronicky nemocným

Zdraví lidé mají přes den k dispozici v podstatě neomezené množství energie. Pokud netrpíte žádnou nemocí, správně se stravujete, pravidelně se hýbete a dobře spíte, většinou vám ráno síly nechybí. I pokud jich nemáte zrovna na rozdávání, jste si alespoň jistí, že vydrží na běžné denní úkony, jako je cesta do práce, nákupy, vaření, péče o děti a podobně.

Lidé s chronickou nemocí typu lupénky, cukrovky, lupusu, migrény, deprese, autismu nebo mnohých dalších takové štěstí nemají. Jejich nemoc je totiž okrádá o cennou životní energii a oni se musí naučit vystačit s tím málem, co mají k dispozici. Hospodařit s energií i vysvětlit svému okolí, jak velký je to problém, pomáhá takzvaná teorie lžičky.

Autorkou je Američanka Christine Miserandino, které sama trpí chronickou chorobou zvanou lupus. Výrazu „lžička“ v souvislosti s chronickým onemocněním poprvé použila v roce 2003 na svém osobním blogu You Don´t Look Sick (Nevypadáš nemocná). Teorii rozvinula na základě vlastní zkušenosti, když se jí jednou kamarádka zeptala, jaký je život s lupénkou. Aby ilustrovala, jak se cítila, vzala si na pomoc lžičky, jejichž prostřednictvím naznačila, kolik energie jí na ten den zbývá.

Lžička zde funguje jako nějaká jednotka energie. Zatímco zdravý člověk jich má na jeden den, kolik chce, chronicky nemocní mají jejich počet omezený, například deset. A každé ráno se rozhodují, na co je spotřebují. Vstát z postele a obléknout se, jedna lžička, umýt se, druhá, připravit snídani, třetí. Sníst ji, čtvrtá. Najednou jste na devíti, a to vás čeká ještě cesta domů do práce a mnohé další. Co s tím? Můžete si jednu lžičku „půjčit“ třeba z následujícího dne, to potom ale znamená, že zítra už toho moc neuděláte… Můžete se během dne také vyspat nebo si odpočinout a získat lžičky navíc. Ale to chce čas. Zkrátka pořád musíte mít plán.

Někdy se může také stát, že ne vše podle plánu vychází (například nejede výtah a vy musíte jít pěšky), a lžičky zmizí rychleji. Pak je potřeba improvizovat i během dne. A to je něco, co si asi zdravý člověk nedokáže jednoduše představit. Lžičky tedy pomáhají nejen nemocným lépe plánovat své dny, pomáhají i jejich okolí lépe situaci dotyčného pacienta pochopit.

Navíc odpočinek není u chronicky nemocných věc samozřejmá. K fyzickým projevům onemocnění se totiž často přidružují také potíže psychické, jako jsou stres, úzkost a sklíčenost z existence nemoci. U duševních poruch je tomu naopak, k obtížím psychickým se přidávají ty fyzické, jako je hubnutí, přibírání, problémy s pletí nebo s pohybem a jeho koordinací. To všechno pacienty vyčerpává a omezuje. Zpravidla také trpí problémy se spánkem, proto je pro ně velmi těžké naplnit lžičky energií, kterou potřebují na běžné fungování.

„Například lidé trpící migrénou se potýkají s neustálým strachem, kdy je migrenózní záchvat překvapí. A po něm se zase musí vyrovnávat s pocity viny, selhání, studu,“ přibližuje Rýza Blažejovská, předsedkyně organizace Migréna-help a pacientka s migrénou.

„Naučit se efektivně pracovat s vlastním množstvím energie napomáhá psychoterapie. Člověk se v doprovodu terapeuta učí rozeznávat, co mu energii dodává a co naopak odebírá. Přenastavení myšlenkových vzorců užitečným směrem a doprovodné změny v každodenním chování pak mohou mít za následek i vzestup míry energie, či minimálně její cílené využití tam, kde to člověku nejvíce prospívá,“ říká Alexandra Hrouzková, psycholožka, psychoterapeutka a členka CZAP.

Kromě toho nemocným pomáhá také sdílení jejich problému. Na popud Christine Miserandino začaly po celém světě postupně vznikat komunity takzvaných „spoonies“, tedy lidí žijících s chronickým onemocněním. Osobně i virtuálně mohou navzájem sdílet své příběhy, starosti i radosti a společně se podporovat v cestě nesnadným životem. Teorie lžičky si ale klade za cíl ještě něco dalšího. Zvýšit povědomí o problémech chronicky nemocných lidí a zasadit se o to, aby na ně ostatní přestali nahlížet jako na lenochy a flákače.

Co je autoimunitní choroba a jak se s ní žije?