Kdy vyrazit na barborky: Proč se trhají a jak na to, aby do Vánoc krásně vykvetly

Rozkvetlá barborka patří k nejkrásnějším ozdobám vánočního stolu. Jemně narůžovělé květy třešně či jabloně, sněhobílé kvítky višně nebo žluté květy zlatého deště (zlatice) působí romanticky a svěže, obzvlášť v kombinaci se zeleným chvojím. Krásně vyniknou také vedle trsu zelenkavého borůvčí. K adventu a Vánocům zkrátka neodmyslitelně patří.

Podle tradice by se barborka měla trhat na svátek svaté Barbory, připomínaný 4. prosince, a měla by pocházet z větvičky třešně nebo jabloně. Chybou však není ani přidání větvičky šeříku, trnky, břízy nebo vrby.

Pro naše předky nebyly barborky jen dekorace, ale měly i symbolický význam, a dokonce jim naznačovaly, co mají v příštím roce očekávat. Za pohanských dob lidé rozmlouvali se stromy a keři a větvičky trhali počátkem prosince proto, aby rozkvetly o zimním slunovratu (21. prosince). Květy připomínaly, že po zimě zase přijde jaro.

Pro křesťany symbolizují rozkvetlé třešňové nebo jabloňové větvičky čistotu panenky Marie i příchod nového světla – narození Ježíše Krista. Kvetoucí barborky pak připomínají naději, obrození, čistotu a světlo.

Podobně jako jiné zvyky i tento je spojen s legendou či pověstí. Vypráví o svaté Barboře, jejíž otec ji nechal popravit, protože se nechtěla zříct své křesťanské víry. Nešťastnice prý cestou na popraviště vzala do ruky větvičku a ta uprostřed zimy vykvetla, a proto si ji tak připomínáme.

Barborky však nebývaly jen dekorací ve váze. V 19. století chodily po vesnicích i takzvané živé Barborky, které podobně jako Mikuláš odměňovaly hodné děti a napomínaly ty zlobivé. Obcházely domy 3. prosince večer, měly rozpuštěné vlasy, přes hlavu závoj a často působily až strašidelně. Připomínaly dětem povinnost modlitby a z jejich výzvy „modli se, modli se“ údajně vzniklo pozdější mumlání „mulisi, mulisi“.

Prostřednictvím barborek si dříve dívky předpovídaly, zda se vdají. Pokud větvička vykvetla přesně na Štědrý den, věřilo se, že se dotyčná do roka provdá. Tradovalo se také, že nerozkvete-li větvička nebo květy rychle uvadnou, může to znamenat, že dívka již není panna. Má-li dívka více nápadníků, mohla větvičkám přiřadit jejich jména a čekat, která vykvete jako první — ta měla označit „toho pravého“.

Aby byla věštba považována za spolehlivou, měly se větvičky trhat brzy ráno, v okamžiku, kdy se první sluneční paprsek dotkne obzoru, a pocházet ze stromu starého alespoň deset let. Pravděpodobně v tom však hrála roli i zkušenost hospodářů: mladý stromek jedna větvička výrazně poškodí, zatímco vzrostlému stromu téměř neublíží.

O barborky se zajímali i ženatí muži a vdané ženy. Podle tradice měl počet dní od uříznutí větvičky do jejího vykvetení odpovídat počtu měsíců štěstí v následujícím roce. V praxi však postačí jediné: pokud barborka vykvete, považuje se to za dobré znamení.