Péct doma, nebo cukroví kupovat i v krizi? Nejde jen o peníze, ale také o emoce a rodinnou historii 

Bráno čistě ekonomicky, když si vánoční cukroví upečete doma, suroviny na kilo lineckého vyjdou zhruba na 120 Kč. Z toho asi 60 % nákladů tvoří cena za máslo a rybízovou zavařeninu. (Pokud ji máte z léta, tak ještě méně.) A pak domácí pekaři a cukráři vkládají svoji práci a čas – a k tomu se spotřebuje i trocha elektřiny. Když si pro srovnání projedete internet nebo nahlédnete do cukráren, cena kupovaného lineckého cukroví se letos pohybuje v rozmezí 800 až 1 500 Kč za kilogram.

Ti, kdo na kilo kupovaného lineckého cukroví vydělávají dvě hodiny a méně, nad těmito cenami nejásají, ale ani nebědují. Zato ten, kdo musí z tisícovky nakrmit komplet sebe nebo i celou rodinu po celý týden, tomu se dělá rudo před očima. Ponechme stranou individuální ekonomické možnosti každé domácnosti stejně jako bohatou nabídku od profesionálů i různých „tetek z kuchyně“, které pečou cukroví načerno. (Mimochodem: na domácím pečení se nebohatne…) U cukroví jde ale o řadu věcí navíc.

Skupinu stoprocentně domácích vánočních cukrářů a těch, kdo naopak všechno jedině koupí, ředí „obojživelníci“. Tedy lidé, kteří tyto dva způsoby kombinují. Rekrutují se nejčastěji z řad zaměstnaných maminek nezletilých dětí. Patří mezi ně i rozvedená dvaačtyřicetiletá Jitka Kunášková, matka dvou dcer. Je vedoucí prodejny se sportovním zbožím a v adventním období zažívá největší pracovní zátěž.

Tchyně, jež pekla vnučkám krabici skvělého cukroví, před šesti lety zemřela: „Barunce a Karolínce bylo tehdy osm a šest. Ještě další tři roky jsem se i v prosincovém pracovním masakru vybičovávala, aby měly holky totéž co od babičky. Ta ovšem byla na rozdíl ode mě v důchodu, což jsem si nějak neuvědomovala.“ Zlom nastal, když jednou během svátků lehla s těžkou hnisavou angínou. Lékařka prý tehdy řekla, že jí tím tělo vzkázalo, jak moc ho přetěžuje, a aby se nad svým životním stylem zamyslela.

„Jsem z generace, která měla ještě tu debilní výchovu, že musí všechno zvládnout. Nemusí. Vzdala jsem to. Od té doby dělám dva druhy pro provonění bytu a náladu. Zbytek dokupuju, beru to jako investici do svého zdraví,“ uzavírá Jitka. A teď, když jsou dcery v pubertě, mluví s nimi otevřeně i o své únavě. „Starší se rozhodla, že letos napeče sama. Jsem na ni zvědavá, zatím je jen u řečí. Ale i tak něco koupím. Už mám osvědčenou cukrárnu. Kvůli pár stovkám navíc se nezblázním, holky mě potřebují u stromku čilou a veselou, ne mrtvou.“

Stejný důvod – tedy ne že by nebyla chuť, ale nejsou časové ani fyzické kapacity – má ovdovělá zdravotní sestra Máša: „Péct umím, a kdybych nebyla unavená, i by mě to bavilo. Ale jako člověk ve zdravotnictví, s přesčasy kvůli penězům, jsem ráda, že se Štědrého večera dožiju. Se synem patláme jen perníčky. Něco pak dostanu od švagrové, něco malinko koupím, trochu přinesou pacienti. Když se to nesní v nemocnici, vezmu domů synovi.“ Jejich babičky nepečou. Jedna pracuje ve zdravotnictví a je na tom stejně jako Máša. Druhá je nemocná a snacha jí cukroví naopak nosí.

Šestatřicetiletá Kristýna Žídková přiznává, že k nepečení nemá žádný jiný důvod než ten, že ji to nebaví. „Navíc ani sladké nemusím. Přítel ho také moc nejí. Každý rok koupíme tak kilo, jen abychom měli co dát zobnout návštěvám ke kávě.“

Do jiné skupiny patří Lada Kotyzová, která by bez pečení – a to i kdyby měla padnout – měla zkažené svátky. Sice pracuje v marketingovém oddělení jedné nadnárodní firmy, ale duší je cukrářka. „Kdybych se mohla živit pečením, na všechno kašlu. Ale jsem realistka a vím, že je to strašně moc starostí, šíleně konkurenční obor, a navíc nemám podnikatelské buňky.“

Ladu neodrazují ani rostoucí náklady, ani to, že nemá rodinu a momentálně ani partnera: „Těch radostí v životě zase tolik není a odbytiště se najde vždycky. Něco rozdám příbuzným, kolegyním a kamarádkám. Něco už tradičně nosím neziskovce pro bezdomovce. Prodávat mi je trapné. Asi nejsem do téhle doby, ale mě naplňuje to samotné pečení a pak blažené výrazy, když vidím, že chutná.“

Lidí, kteří pečou relaxačně, a to včetně mužů, podle psycholožky Bohumily Vokáčové přibývá. „Jsou pod tvrdým výkonnostním tlakem, v časovém presu a cukroví by si mohli pochopitelně koupit. Pro ně jde o jednu z mála příležitostí vidět něco, co vytvořili vlastníma rukama. A protože se většinou jedná o ctižádostivé perfekcionisty, mívají cukroví výborné,“ vysvětluje psycholožka překvapení, kdy někdy navenek nepřístupná manažerka zničehonic šokuje kolegy a přinese ochutnat vlastnoruční výtvory, které by do ní nikdo neřekl.

Každá rodina má vedle běžných, všeobecně známých tradic i vlastní zvyky spojené s osobní historií. „Moje sudetská babička Erna byla za druhé světové války, když jí bylo čtyřiadvacet, v koncentračním táboře. Odmítala o tom mluvit. Když běžely v televizi válečné filmy, odcházela. Snažila se to v sobě pohřbít,“ vypráví jeden takový skrytý příběh Pavla Válková, třiapadesátiletá účetní a matka dvou dětí.

Jedna z mála věcí, které babička o nejtěžších chvílích svého života v rodině „pustila“, bylo vyprávění o Vánocích. Jak ležely s ostatními vězeňkyněmi na palandách a bavily se, co by která napekla, kdyby mohla být doma. Starší si vyměňovaly recepty. Byl to takový tragický únik od strašné reality. Babička Erna měla štěstí, že se vrátila, po válce se provdala za Čecha a vyhnula se tím odsunu. „Ale od té doby na Vánoce pekla něco na způsob biskupského chlebíčku, jen se mu u nás prostě říká osvětimský.“

Tyto souvislosti se ale Pavla dozvěděla až v dospělosti. „Jako dítěti mi moc nechutnal. Se ségrami jsme nechápaly, proč místo něj nedělá raději dvojitou várku košíčků nebo slepovaných hvězdiček s citronovou polevou. Ty zmizly hned.“

Po babiččině smrti recept převzala Pavlina matka, a když se Pavla vdala, zařadila ho do svého repertoáru i ona. „I když padám na hubu, tak musí být na stole. Moji synové, stejně jako kdysi já, po něm sahají, když už zbude podle nich jen to méně dobré. Ale pro mě je chlebíček spojený s babičkou a i udržování piety za všechny umučené chudinky, které se nevrátily. Jsem racionální osoba, ale tady mám pocit, že kdybych tenhle recept vynechala, stihne moji rodinu nějaká smůla.“