Velikonoční týden: Co znamená Modré pondělí, Škaredá středa nebo Zelený čtvrtek

Velikonoce jsou pro křesťany největšími svátky, připomínají zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ovšem když se podíváte ještě dál do historie, tak se ukazuje, že už se slavily i před Kristem - Židé si připomínali vysvobození Izraelitů Mojžíšem z egyptského otroctví, pohané zase návrat jara. Pojďme si ale připomenout zajímavé tradice a zvyky, které do naší země tradičně patří.

Velikonoce nejsou jen pondělí, kdy je pomlázka. To je vlastně už jen závěr celého období a slaví ho i nevěřící, kteří ho využívají na koledu. Věřící se soustředí na svatý nebo také pašijový týden, který pondělku předchází. Je posledním časem Ježíšova pozemského života.

Jak jsme ale už řekli, tyto tradice a zvyky Velikonoc vyrůstaly ze starších židovských, ale i pohanských zvyků – a ty souvisely s přírodním koloběhem, tedy nadcházejícím příchodem jara. Oslavovala se smrt zimy a zrození jara, nového života, jehož symbolem je vajíčko. Proč jsou dny v tomto týdnu barevné a jaké zvyky je provázely nebo provázejí?

Květná neděle je poslední neděle čtyřicetidenního půstu, který začal Popeleční středou. Křesťané si připomínají příjezd Ježíše Krista do Jeruzaléma, kterého lidé vítali palmovými ratolestmi. V chrámech se začínají zpívat pašije, lidé tam nosí větvičky kočiček k požehnání.

Zvyky velí začít s úklidem – dům se vymetal zelenými ratolestmi, aby se vyhnaly neřesti a nemravnosti. Zapovězeno bylo cokoli péct, protože by se tím přivolala neúroda.

V tento den by se nemělo pracovat, to ovšem neplatí pro hospodyně. Ty mohly pokračovat v pořádném úklidu domácnosti. A proč Modré? Podle jedné teorie je to odvozeno od barvy látky, kterou se zdobily kostely, spíše jde ale o překlad z německého „blau“, to kromě „modrý“ znamená také „neschopný práce“ nebo i „podnapilý“.

Úterý má někde označení Šedivé a někde Žluté – v obou případech se název odůvodňuje počasím typickým pro tuto dobu (v dubnu je proměnlivé počasí, a tak může být jak slunečno, tak zataženo). Šedivé prý i podle pavučin, které se měly pečlivě vymést z domu.

Kromě pokračování v úklidu a vymetání pavučin nebylo na programu nic zásadního, dalo by se říct, že to je chvíle klidu.

Podle historie je středa dnem, kdy Jidáš zradil Ježíše. Prý není dobré se tento den mračit, protože by vám to mohlo vydržet celý rok, odtud název Škaredá. Všechny stesky a splíny i zlé duchy šlo zaplašit třeba tradičním vymetáním komína po zimním vytápění, odtud zase plyne označení Sazometná.

Podávalo se „škaredé jídlo“ – neznamená to vůbec nijak horší nebo podřadnější, jen prostě takové „nenačinčané“. Často to byl bramborák, který se ale natrhal na kusy, aby nevypadal dobře, i když dobře chutnal. Pozor, Sazometnou či Škaredou středu rozhodně nezaměňujte za Popeleční středu, tou začíná čtyřicetidenní půst před Velikonocemi.

Poslední den, kdy se rozeznějí zvony a varhany, které pak na dlouhou dobu nahradí zvuk řehtaček. Zvony prý odlétají do Říma pro požehnání a vracejí se až v sobotu večer, aby stihly zvěstovat zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Pro křesťany je Zelený čtvrtek dnem odpuštění.

Večerní mší začíná nejdůležitější část liturgického roku, velikonoční třídení (triduum). Při mši svaté se připomíná poslední večeře Páně, před kterou myl Ježíš učedníkům nohy. Uprostřed bohoslužby tedy kněz symbolicky umývá nohy dvanácti farníkům.

„Zelený“ čtvrtek vznikl také zřejmě z německého „Gründonnerstag“, staré sloveso „greinen“ znamená „plakat“. Podle jiných pramenů pochází označení od zelených rouch, která se tento den nosí při bohoslužbě. Hospodyňky pekly jidáše, jež tvarem připomínají provaz, na němž se oběsil Jidáš den poté, kdy zradil Krista.

Každopádně jídelníček má být opravdu hlavně zelený. Zkuste salát z pampelišek, špenát či zelí. Barevně odpovídají i hráškové karbanátky. Po zimě je to skvělá příležitost, jak doplnit vitaminy.

Je to také den, ve kterém pokračovala úklidová šichta – ještě před východem slunce musely hospodyně zamést dům a vynést smetí, a to na nejbližší křižovatku, aby se zbavily blech. Bylo zvykem namazat krajíc chleba medem. Snědený před východem slunce chránil na rok před uštknutím hadem i bodnutím vosou, hozený do studny měl zajistit dostatek vody. Pokud byste chtěli být při penězích, měli byste si počkat na poslední zvuk zvonů a přitom zacinkat mincemi. A rozhodně bychom si neměli od nikoho nic půjčovat.

Den ukřižování a smrti Ježíše Krista je dnem rozjímání a ticha. Bohoslužba na Velký pátek má tři části: bohoslužbu slova, uctívání kříže a přijímání. Tento den se ovšem nese i ve znamení tajemna – země měla podle pověr vydávat poklady, vodníci se proháněli na souši na koních a čarodějnice vás mohly uhranout. Bylo zvykem vstát brzy a omýt se v potoce, aby se vás drželo zdraví. Nebylo dobré nic půjčovat ani si půjčovat. Půjčená věc mohla být očarovaná. Bylo zakázáno hýbat se zemí a pracovat na poli nebo v sadech. Také se nesmělo prát, protože by se prádlo nenamáčelo do vody, ale do krve Krista.

Bílá sobota znamenala konec půstu. Opět se uklízelo, ale také bílilo (asi aby po celotýdenním úklidu bylo zas co cídit). Od toho prý název Bílá sobota. Druhé vysvětlení je, že to je podle roucha nově pokřtěných.

Napilno bylo v kuchyni, kde se vařilo a peklo všechno potřebné na Boží hod velikonoční a Velikonoční pondělí.

Na pole se nosily křížky z ohořelých dřívek, aby přivolaly úrodu. Dívky a ženy zdobily vajíčka, chlapci a muži pletli pomlázky z čerstvého proutí.

Po západu slunce začíná velikonoční vigilie, nejdůležitější bohoslužba celého liturgického roku. Před kostelem se světil oheň, od kterého si mohli věřící zapálit svíčku a odnést si posvěcené světlo domů. Od ohně také kněz zapálí paškál, velikonoční svíci symbolizující Krista a jeho vítězství nad smrtí, a od té pak svíce všech věřících. Následují další části velikonoční liturgie. Této noci, při které křesťané bdí a modlí se, se říká velká noc, odtud název celých svátků.

V noci ze soboty na neděli vstal Ježíš Kristus z mrtvých, a proto je pro věřící nejvýznamnějším dnem celých svátků právě neděle, tedy Boží hod velikonoční. Dříve to byla příležitost vzít si nové oblečení. Beránek, mazanec, vejce a další velikonoční dobroty se nechávaly světit v kostele a každý, kdo přišel na návštěvu do domu, z nich kus dostal. V některých krajích jedli svěcené jídlo vestoje v kostele, jindy jím hospodář zčásti podělil i zahradu a studnu, aby byla úroda a voda.

V našich zemích je tento den zhruba od 14. století ve znamení tradiční pomlázky. Vyšlehání má přenést na dívky a ženy z proutků mládí, zdraví a krásu. Má je „pomladit“, odtud tedy název pomlázka. Jako odměnu za výprask dostávali muži barevné pentle na pomlázku, zdobená vejce a alkohol, chlapci třeba i sladkosti. V některých oblastech chlapci polévali děvčata vodou, jinde to bylo naopak. Mezi zvyky Velikonočního pondělí bylo i objímání stromů, což mělo člověku dodat sílu. Součástí tradic byl také bohatý oběd.